Ivan Pfaff (6. června 1925 – 28. června 2014) byl český historik, publicista a spisovatel působící v Německu.

Vystudoval historii a anglistiku v Praze a Brně a poté pracoval v regionálních muzeích. Od října 1946 do února 1948 přispíval do tehdejších Lidovek (Svobodné noviny), v šedesátých letech do Literárek (Literární noviny, Kulturní noviny, Literární listy), Studenta, Orientace, Kulturní tvorby, Tvaru. Na přelomu let 1967 a 1968 byl necelého půl roku vězněn.

Po srpnu 1968 odešel do NSR, kde zprvu pracoval jako vědecký stipendista různých nadací (1969–1996). Přispíval do FAZ, NZZ. Přispíval také do Tigridova pařížského Svědectví a Pelikánových římských Listů, do čtvrtletníku Proměny vydávaného v New Yorku (členem redakční rady v letech 1971–1976). Od roku 1990 jeho články zveřejňovala také česká periodika jako Ateliér, Tvar, Svobodný zítřek, Sešity, Lidovky. V devadesátých letech vstoupil do diskuse o roli Edvarda Beneše při poválečném vyhnání Němců. Byl částečně kritizován za některé – na historika emocionální – příspěvky, snažící se Benešův nacionalismus obhajovat. Na druhou stranu kritizoval jeho prosovětské „vazalství“. Roku 1992 v Praze habilitoval, zemřel v Heidelbergu 28. června 2014.

V záznamech StB je Pfaff evidován jako agent ERBA. V knize Československá sociální demokracie: Kapitoly z let exilu 1948–1989 popisuje Radomír Luža Pfaffa jako aktivního spolupracovníka státní bezpečnosti, který se pokoušel vyvolat vnitřní spory uvnitř exilové ČSSD působící v SRN a podílel se na dezinformačních kampaních o české emigraci v komunistickém tisku.