Petr Příhoda (17. ledna 1939 – 14. září 2014) byl křesťanský pedagog a publicista, původním povoláním psychiatr a psychoanalytik.

Otec byl důstojníkem československého letectva, matka byla učitelka, dcera kastelána zámku Kratochvíle. Po obsazení země nacisty se otec snažil odejít do Anglie, ale byl zadržen, odsouzen a věznění nepřežil. Zemřel ve věznici v saském Waldheimu, když byly Příhodovi tři roky. Rok po válce se matka znovu provdala. Vzala si opět důstojníka, kterého Příhoda charakterizoval jako „komunistu stalinského typu”, jenž se k němu nicméně choval vždy velkoryse. „V únorovém převratu, který obojí prarodiče vnímali jako katastrofu, viděl vítězství.” Rodina se poté přestěhovala do Varšavy, kde nevlastní otec pracoval na ambasádě v pozici vojenského atašé. V polské metropoli navštěvoval sovětskou základní školu, do níž chodily děti ruských funkcionářů nebo místních prominentů. Základní školu dokončil v Kolíně, kde vystudoval i gymnázium. Nevlastní otec se zde stal posádkovým velitelem a rodina bydlela ve vile vyvlastněného továrníka. Ve stejné době byli prarodiče jeho vlastního otce „nemilosrdně rozkulačováni” a poslouchali západní rozhlas. Poté začal studovat psychiatrii na Masarykově univerzitě v Brně, kde také našel cestu k víře v Boha.

Po studiích nastoupil do psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. V době pražského jara v ní zakládal organizaci Československé strany socialistické. Stal se i členem ústředního výboru strany v Praze. Po srpnu 1968 z něj musel odejít. Do hledáčku StB se dostal už o tři roky dříve, kdy se ho její příslušníci při výsleších vyptávali na ekumenické semináře evangelické teologické fakulty. Pak znova v době normalizace. V roce 1970 podal v Beřkovicích výpověď a stal se ambulantním psychiatrem v Praze 4. Pohyboval se v „podzemní” církvi v okruhu kolem teologa Oty Mádra, byl činný v samizdatu, psal do Tigridova Svědectví, stýkal se s Petrem Pithartem a Jiřinou Šiklovou a působil v tehdy nelegální pražské psychoanalytické skupině. Mezi myslitele, kteří jej inspirovali v psaní i v životě, počítal např. německého filosofa Romano Guardiniho, katolického kněze Dominika Pecku, jezuitu Adolfa Kajpra či Josepha Ratzingera, jehož texty sledoval dlouho před zvolením papežem.

Po změně režimu v roce 1989 začal přispívat do časopisu Přítomnost, do Literárních novin, Českého rozhlasu 6 i deníků. Poté, co se Petr Pithart stal v roce 1990 českým premiérem, vybral si jej jako svého poradce a tiskového tajemníka. O rok později zvítězil ve výběrovém řízení na místo vedoucího Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Zdroj: